Významné akce / Z čínského deníku
Nacházíte se: Domovská stránka / Významné akce / Z čínského deníku
Z deníku:
Poučeni o všech zásadách, kterak se bezpečně chovat v nebezpečných situacích a vyzbrojeni jistotou, že nám pan profesor Bohadlo vypere ve svém "fancy" mýdle Helada, jsme se vydali na cestu. Cesta je na cestování vždycky to nejhorší, říkávala prateta, musím ovšem zkonstatovat, že se mýlila. Již při prvním letu z Prahy do Helsinek mě zcela uklidnil příjemný a sebevědomě přesvědčivý hlas pilota, který nám zatvrzele sděloval, že doletíme dobře. Tak se taky stalo. Cesta do čínského Xiamen proběhla v pořádku.
Dalším důležitým momentem naší výpravy se stal příjezd do olympijské vesničky. Lítý boj s čínskými mikroby a breberkami, na který jsme se připravovali, se nekonal. Všude je až sterilně čisto. Pokoje jsou moderní, skvěle vybavené a dokonale klimatizované (před naším příjezdem v nich bylo pokojových 16° C oproti venkovním 29°, po našem příjezdu se trubky dobrovolně zahřály na 28°C.
Pobytové podmínky jsou tedy ideální, když pomineme májové deštíky, které tu jsou 23 hodin denně. Podmínky k soutěžení - rozumějme k boji o umístění - už jsou mnohem tvrdší. Naše olympijská vesnička se jen hemží výtečnými sboristy a dirigenty, neustále se tu zkouší a dolaďují se poslední detaily, které budou rozhodovat v pódiové bitvě. I my sem tam zkoušíme a pilujme a brousíme skladby základní a folklórní kategorie, které nás v nejbližší době čekají. Dnes budeme s některými z nich vystupovat na galakoncertě.
Maminky, tatínkové, přátelé a kamarádi, držte nám pěsti!
Z deníku "2":
Lehké šimrání v oblasti žaludku, které mě od rána neúprosně provází, mi neustále připomíná cíl dnešního dne. Zvádnout galakoncert. Poprvé se v Číně máme pěvecky předvést (zdůrazňuji slova POPRVÉ a PĚVECKY, protože veřejně své schopnosti předvádíme neustále - třeba ráno u snídaně, když se snažíme porcovat smažená vajíčka čínskými hůlkami… mimochodem, někteří v této nové sportovní disciplíně opravdu excelují - dnes ráno mi například odkudsi přistál na talíři jeden takový pečlivě odpreparovaný kousek a domnívám se, že při přeletu překonal rychlost světla…) , rádi bychom se představili v hezkém světle. Celá záležitost s gala koncertem byla velmi napínavá. Krátce po obědě nám pan Bohadlo smutně sdělil, že se gala koncert na ostrově kvůli blížícímu se očekávanému tajfunu ruší, ovšem nedlouho na to přiběhl rozzářený, že se koncert přesunul a zrušení se odvolává. Představa blížícího se tajfunu vnesla do našich jinak vcelku klidných čínských dní konečně trochu akce, bohužel jsme však nedostaly příležitost užít si ani kapku naší vrozené ženské hysterie, protože se žádný tajfun nekonal. Na adrenalin ovšem samozřejmě došlo, snad nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že na ten parádní výkon, který jsme v neděli podali, ho naše nadledviny musely vyprodukovat opravdu hodně. A nejenom ty naše, při Kyrie eleison bylo napětí mezi posluchači cítit i přes rachtající klimatizaci, která nám celý koncert dělala "křoví".
Gala koncert tedy máme úspěšně za sebou . Teď přichází na řadu to nejhlavnější - soutěžení. pondělí je ve znamení těžké nervozity. Již odrána vše směřuje k soustředění na naši základní kategorii dívčích sborů, ve které zazní Ascendit deus Jacoba Galla, soutěžně již mnohokrát osvědčené Kyrie eleison Henka Badingse, Máchovo Hoj, hura, hoj a Rytmus Ivana Hrušovského. Dopoledne ještě krátce dopilováváme poslední detaily a pak už nás pan sbormistr nahání do autobusu, abychom se stihli zaregistrovat. Nevím, jestli se mi to nezdá, ale sbormistrův uklidňující úsměv krásně kontrastuje s jeho lehce třesoucíma se rukama. V autobuse už na nás tíha soutěžní zodpovědnosti doléhá plnou vahou. Myslím na všechny doma, kteří nám teď drží pěsti, myslím na všechny sborové zpěváky, zpěváčky a absolventy, kteří tu teď s námi nejsou a přesto telepaticky cítím jejich podporu. Myslím na všechny, kteří sboru obětovali spoustu svého času a zasloužili se , ať už jakkoli, o jeho rozvoj, a pomohli mu, aby se teď pár zpěváků mohlo pokusit zabojovat jeho jménem na nejvyšší sborové soutěži. Držíme se za ruce a mě stékají po tvářích slzy. Nejsou to slzy strachu, ale slzy odhodlání. Budeme bojovat do poslední noty, zní autobusem poslední slova před vrcholným mlčenlivým soustředěním, do kterého se všichni noříme. Ani se nenadějeme a stojíme na pódiu. Pár minut, které mi připadají jako nejdelší minuty mého života teď rozhodne o tom, jak vlastně dopadneme a jestli nezahodíme tu obrovskou dřinu. V hlavě ani v srdci teď nemám nic, než jen hudbu, do které dávám všechno, co v mé duši je. Mezi skladbami je v sále hrobové ticho. Poslední akordy Rytmu a všechno je za námi. Kostky jsou vrženy. Všichni cítíme, že náš výkon byl to nejvrcholnější, co jsme ze sebe mohli dostat a vyčerpaně odjíždíme zpátky do naší vesničky, abychom se stihli dát dohromady na druhou soutěž, která přichází hned druhý den, v úterý. Ráno brzy vstáváme, neboť zpíváme už v osm. Celé soustředění i prožitek se opakuje, snad jen s větší intenzitou, protože jediná informace, kterou jsme zprostředkovaně pochytili od pana sbormistra mladšího, který celou soutěž sledoval, byla, že v naší kategorii byla opravdu velká konkurence a že je naše umístění ve hvězdách. Bojujeme tedy ještě s větším nasazením, ačkoli se mi to zdá prakticky nemožné. Věneček Zdeňka Lukáše, Veniky Feodosije Rubcova, Ej, hoja, hoja Otmara Máchy i úprava lidové Bodaj by vás čerti vzali zní sálem tak, jak jsme je ještě nikdy nezazpívali. Teď už je jasno.
Ve středu ráno jsme od začátku v očekávání, jak by řekl Josef Suk. Udělali jsme maximum, říkám si neustále, ale pochybnosti mě znejisťují čím dál víc. Autobus nás veze ke Convention Centre, kde se vyhlášení koná. S napětím tedy sledujeme obrovskou vyhlašovací tabuli a čekáme, až uslyšíme "žitro". Napětí vrcholí. V hlavě mi buší, už téměř nejsem schopná vnímat. A najednou to vidím. Na tabuli naše "žitro" opravdu svítí a my se dozvídáme, že jsme ve finále kategorie dívčích sborů v té neuvěřitelné konkurenci stříbrní a ve finále folklorní kategorie zlatí. Mozek ještě nechápe, co jsme vlastně dokázali, ale po tvářích už nám stékají slzy. Běžíme přes celou halu obejmout sbormistra. Zmateně huláká něco o brýlích, tak mu je bereme z ruky, aby se přestal bránit. Všichni na to špatně vidíme, ale nespletli jsme se, je to ten náš sbormistr, ten, který nás dovedl až na nejvyšší "bednu" a za to mu patří náš velký dík. Mockrát děkujeme ještě paní Skopalové a paní Soukupové za jejich podporu a pak už opouštíme vyhlašovací halu….
Máme tedy první dvě kategorie za sebou. Doufáme, že se nám bude dařit i dál a doufáme, že nám budete po imaginárním telemostu posílat sílu. Zatím vám to jde moc dobře!
volné pokračování deníku (3):
Když se řekne Čína, každý si představí něco odlišného. Mnohým v mysli vyvstane představa něčeho nedefinovatelně exotického, někteří ucítí vůni vonných tyčinek, jiní zas chuť čínského čaje. Jelikož jsme se úspěšně přehoupli přes vrchol sinusoidy nervového napětí, přichází čas, abychom i té naší představě o Číně dali poněkud konkrétnější tvar.
Cesta za poznáním čínské kultury a tradic začala vlastně hned za branami naší olympijské vesničky. První jízda městskou hromadnou dopravou pro mě byla absolutně nezapomenutelná. Číňani jsou neobyčejně schopní řidiči, u nás, ba ani nikde jinde v zahraničí jsem až dosud nepoznala žádného držitele řidičské licence, jenž by vydržel celou hodinu a půl jet stylem "jízda přískokem" po zcela rovné silnici. Připisujeme tedy na konto zájezdu do Číny další nově získanou dovednost - naučili jsme se sborově drkotat zuby. Mírná křeč v pantech ale povolila, jakmile jsme dorazili na opačný konec města, daleko od panelového zamerikanizovaného downtownu, do historické a vzdělávací části města. Před buddhistickým klášterem ze 7. století nám totiž dolní čelist klesla velmi hluboko. Zvláštní vůně začouzeného dřeva a tajuplné výjevy na stěnách podtrhovaly mystickou duši celého chrámového komplexu. Oněmělí úžasem jsme pak zkoušeli své štěstí v hodu na posvátný buddhistický stánek uprostřed rybníčku - přesný střelec měl být odměněn splněním jednoho přání a tak jsme zkoušeli své štěstí nejdříve korunami, pak přišly na řadu těžší mince až nakonec moje česká dvacka našla svůj cíl. Co jsem si přála, nemůžu prozradit, ale jestli se to splní, uvidíme všichni.
Po zkušenostech s cestováním místními autobusy jsme neodolali a vyzkoušeli i další dopravní prostředky - cesta lodí už ale nebyla zdaleka tak veselá. Cestou na ostrov Gu lang Yu se postupně měnily obličeje některých přes všechny odstíny růžové až po křídově bílou barvu. Slunečné počasí nám naštěstí brzy vrátilo úsměvy na tváře a my vyrazili do ulic nakupovat suvenýry a dárečky. Mezi tradičními hůlkami a vějíři si někteří odvážlivci vezou domů také ženšenové kořeny či velmi podivně vypadající bonbony s příchutí mořských chaluh (zřejmě dárek pro obzvlášť oblíbenou osobu).
….
Ani jsme se nenadáli a už je tu další soutěžení. Poslední dny probíhaly ve znamení tvrdé práce a docvičování posledních drobností. Řekla bych, že je to čím dál těžší. Teď, když už víme, jak tvrdá je tu konkurence a obzvlášť, vezmeme -li v úvahu že soutěžíme v kategoriích bez rozdílu věku a pohlaví, tudíž se utkáme i s nejlepšími smíšenými a mužskými sbory světa… ta představa mě trochu děsí. Na druhou stranu se soutěží líp, když víme, že už domů nepřijedeme "s prázdnou", na tu druhou na nás leží mnohem větší tíha očekávaného dobrého výsledku, než před první soutěží, kdy jsme vůbec neměli představu, jak na tom jsme.
Na sinusoidě nervového napětí se opět blížíme k vrcholu a žaludeční šimrání nás pronásleduje celý den. Navíc soutěžíme ve dvou kategoriích v tentýž den, což je velmi vyčerpávající. Stojíme na pódiu a klepou se nám nohy. Nejsem si jistá, zda ze sebe vůbec nějaký tón vydám, mám ztažené úplně všechno a krk úplně nejvíc. Nakonec to ale zvládáme, Crucifixus Antonia Lottiho, Laudi alla Vergine Maria Giuseppe Verdiho a De Spiritu Sancto Petra Ebena se nese sálem s obrovskou vervou. Poslední Alleluia Romualda Twardovského dozpíváváme s maximálním nasazením a po odchodu z pódia okamžitě přepínáme na jinou notu. Žádné radování z kvalitního výkonu, máme před sebou ještě jednu soutěž a musíme se koncentrovat. Do druhé soutěže všichni dáváme poslední zbytky svých sil. Salve Otmara Máchy i Jaakobin pojat finského skladatele Pekky Kostiainena je skvělé, na řadu přichází perla celého soutěžního repertoáru. Jan Jirásek a jeho Te Deum laudamus. Asi nejnáročnější skladba, kterou ve svém reperoáru máme. Myslím, že jsme ji takhle ještě nikdy nezazpívali a myslím, že už ani nezazpíváme. Celou kategorii uzavíráme skladbou Gigue z cyklu Katonova mudrosloví opět od Petra Ebena. Je to neuvěřitelné, ale máme to za sebou.
…
Vůbec jsme nečekala, že mi při závěrečném vyhlašování výsledků bude od žaludku snad ještě hůř, než při samotné soutěži. Sama sebe usilovně přesvědčuji, že už s tím teď stejně nic nenadělám a že už nám žádné modlení k vyšším silám nepomůže, protože výsledky už má i náš sbormistr, sedící na pódiu, na papíře, přesto však držím v rukou všechny talismany, které mi kdy v životě přinesly štěstí a vešly se mi do kufru. Při vyhlašování 17. kategorie už při výsledcích kvalifikačního kola zoufale drtím ruku Gabče Š.vedle mě, stejně tak jako Gabča Lucce S. z druhé strany. Sbory jsou samozřejmě jmenovány od těch, které získaly nejméně bodů, takže hypnotizujeme světelnou tabuli, kde se zároveň názvy sborů objevují, aby s nápisem "Divčí sbor Jitro, Czech republic" ještě chvilku počkala. Pomalu se dostáváme přes hranici stříbrných medailí, na tabuli svítí jméno jednoho z filipínských sborů. Ještě ne, prosím, říkám si potichu. Další ze sborů má přes osmdesát bodů, což znamená, že máme zlato! A za chvilku je to opravdu nezvratné. "Divčí sbor sbor Jitro, Czech republic, 83,13 points," nese se sálem a nemůžu zadržet slzy, které se mi hrnou do očí. Nemůžu tomu absolutně uvěřit. Víc než půl roku každý z nás tvrdě pracoval, v krizových chvílích se sám sebe ptal, zda-li to vůbec má nějaký smysl a jestli to aspoň bude mít nějaký výsledek, v tom nejzasším koutku své duše tajně snil o tom, že se snad bude moct postavit na onu bednu úspěšných a když mu po tom všem konečně řeknou, že jsme se právě zařadili mezi absolutní špičku celého světa, nemůže to pochopit. První, co mi letí hlavou, jsou tóny Crucifixu, do kterého jsem se zamilovala hned od první zkoušky, kdy jsme ho začli cvičit. Následuje památná věta mojí mamky, která prohlásila, že se jí tahle skladba líbila z celého koncertu na Novém Hradci snad úplně nejvíc a že to s ní určitě vyhrajeme. Tenkrát jsem se tomu smála a teď nad tím brečím. Hned další kategorie je kategorie současné hudby. Telepaticky hromadně nabádáme světelnou tabuli, aby jméno našeho sboru nechala až na konec. Když jmenované sbory překročí hranici zlatého pásma, hulákáme na celou vyhlašovací halu. Nikdo z nás ani ve snu nedoufal, že bychom měli další zlatou. Když jednou sbormistr v autobuse žertovně nadhodil , že by to mohlo dopanout třeba i takhle, všichni jsme se jen ušklíbli, že to není možné. Vlastně se mi to pořád zdá nemožné. Tři zlaté medaile a jedna stříbrná, na to jsem se psychicky nepřipravovala. Opět se vrháme na sbormistra,a přestože je svět okolo velmi rozmazaný a zaostřit mi nejde, dost ho podezřívám, že to nebyly jen sboristky, komu tekly slzy proudem. Se sborem z Kroměříže ve vstupním tribunálu zpíváme českou hymnu, ale teď nám hlasivky opravdu vypovídají poslušnost všem. Snad se nám to alespoň pro tentokrát promine…
Přání, které jsem v duchu vyslovila tehdá u buddhistického klášera se nakonec, jakkoli neuvěřitelně to zní, přece jen splnilo.
Kateřina Kubínová
Poučeni o všech zásadách, kterak se bezpečně chovat v nebezpečných situacích a vyzbrojeni jistotou, že nám pan profesor Bohadlo vypere ve svém "fancy" mýdle Helada, jsme se vydali na cestu. Cesta je na cestování vždycky to nejhorší, říkávala prateta, musím ovšem zkonstatovat, že se mýlila. Již při prvním letu z Prahy do Helsinek mě zcela uklidnil příjemný a sebevědomě přesvědčivý hlas pilota, který nám zatvrzele sděloval, že doletíme dobře. Tak se taky stalo. Cesta do čínského Xiamen proběhla v pořádku.
Dalším důležitým momentem naší výpravy se stal příjezd do olympijské vesničky. Lítý boj s čínskými mikroby a breberkami, na který jsme se připravovali, se nekonal. Všude je až sterilně čisto. Pokoje jsou moderní, skvěle vybavené a dokonale klimatizované (před naším příjezdem v nich bylo pokojových 16° C oproti venkovním 29°, po našem příjezdu se trubky dobrovolně zahřály na 28°C.
Pobytové podmínky jsou tedy ideální, když pomineme májové deštíky, které tu jsou 23 hodin denně. Podmínky k soutěžení - rozumějme k boji o umístění - už jsou mnohem tvrdší. Naše olympijská vesnička se jen hemží výtečnými sboristy a dirigenty, neustále se tu zkouší a dolaďují se poslední detaily, které budou rozhodovat v pódiové bitvě. I my sem tam zkoušíme a pilujme a brousíme skladby základní a folklórní kategorie, které nás v nejbližší době čekají. Dnes budeme s některými z nich vystupovat na galakoncertě.
Maminky, tatínkové, přátelé a kamarádi, držte nám pěsti!
Z deníku "2":
Lehké šimrání v oblasti žaludku, které mě od rána neúprosně provází, mi neustále připomíná cíl dnešního dne. Zvádnout galakoncert. Poprvé se v Číně máme pěvecky předvést (zdůrazňuji slova POPRVÉ a PĚVECKY, protože veřejně své schopnosti předvádíme neustále - třeba ráno u snídaně, když se snažíme porcovat smažená vajíčka čínskými hůlkami… mimochodem, někteří v této nové sportovní disciplíně opravdu excelují - dnes ráno mi například odkudsi přistál na talíři jeden takový pečlivě odpreparovaný kousek a domnívám se, že při přeletu překonal rychlost světla…) , rádi bychom se představili v hezkém světle. Celá záležitost s gala koncertem byla velmi napínavá. Krátce po obědě nám pan Bohadlo smutně sdělil, že se gala koncert na ostrově kvůli blížícímu se očekávanému tajfunu ruší, ovšem nedlouho na to přiběhl rozzářený, že se koncert přesunul a zrušení se odvolává. Představa blížícího se tajfunu vnesla do našich jinak vcelku klidných čínských dní konečně trochu akce, bohužel jsme však nedostaly příležitost užít si ani kapku naší vrozené ženské hysterie, protože se žádný tajfun nekonal. Na adrenalin ovšem samozřejmě došlo, snad nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že na ten parádní výkon, který jsme v neděli podali, ho naše nadledviny musely vyprodukovat opravdu hodně. A nejenom ty naše, při Kyrie eleison bylo napětí mezi posluchači cítit i přes rachtající klimatizaci, která nám celý koncert dělala "křoví".
Gala koncert tedy máme úspěšně za sebou . Teď přichází na řadu to nejhlavnější - soutěžení. pondělí je ve znamení těžké nervozity. Již odrána vše směřuje k soustředění na naši základní kategorii dívčích sborů, ve které zazní Ascendit deus Jacoba Galla, soutěžně již mnohokrát osvědčené Kyrie eleison Henka Badingse, Máchovo Hoj, hura, hoj a Rytmus Ivana Hrušovského. Dopoledne ještě krátce dopilováváme poslední detaily a pak už nás pan sbormistr nahání do autobusu, abychom se stihli zaregistrovat. Nevím, jestli se mi to nezdá, ale sbormistrův uklidňující úsměv krásně kontrastuje s jeho lehce třesoucíma se rukama. V autobuse už na nás tíha soutěžní zodpovědnosti doléhá plnou vahou. Myslím na všechny doma, kteří nám teď drží pěsti, myslím na všechny sborové zpěváky, zpěváčky a absolventy, kteří tu teď s námi nejsou a přesto telepaticky cítím jejich podporu. Myslím na všechny, kteří sboru obětovali spoustu svého času a zasloužili se , ať už jakkoli, o jeho rozvoj, a pomohli mu, aby se teď pár zpěváků mohlo pokusit zabojovat jeho jménem na nejvyšší sborové soutěži. Držíme se za ruce a mě stékají po tvářích slzy. Nejsou to slzy strachu, ale slzy odhodlání. Budeme bojovat do poslední noty, zní autobusem poslední slova před vrcholným mlčenlivým soustředěním, do kterého se všichni noříme. Ani se nenadějeme a stojíme na pódiu. Pár minut, které mi připadají jako nejdelší minuty mého života teď rozhodne o tom, jak vlastně dopadneme a jestli nezahodíme tu obrovskou dřinu. V hlavě ani v srdci teď nemám nic, než jen hudbu, do které dávám všechno, co v mé duši je. Mezi skladbami je v sále hrobové ticho. Poslední akordy Rytmu a všechno je za námi. Kostky jsou vrženy. Všichni cítíme, že náš výkon byl to nejvrcholnější, co jsme ze sebe mohli dostat a vyčerpaně odjíždíme zpátky do naší vesničky, abychom se stihli dát dohromady na druhou soutěž, která přichází hned druhý den, v úterý. Ráno brzy vstáváme, neboť zpíváme už v osm. Celé soustředění i prožitek se opakuje, snad jen s větší intenzitou, protože jediná informace, kterou jsme zprostředkovaně pochytili od pana sbormistra mladšího, který celou soutěž sledoval, byla, že v naší kategorii byla opravdu velká konkurence a že je naše umístění ve hvězdách. Bojujeme tedy ještě s větším nasazením, ačkoli se mi to zdá prakticky nemožné. Věneček Zdeňka Lukáše, Veniky Feodosije Rubcova, Ej, hoja, hoja Otmara Máchy i úprava lidové Bodaj by vás čerti vzali zní sálem tak, jak jsme je ještě nikdy nezazpívali. Teď už je jasno.
Ve středu ráno jsme od začátku v očekávání, jak by řekl Josef Suk. Udělali jsme maximum, říkám si neustále, ale pochybnosti mě znejisťují čím dál víc. Autobus nás veze ke Convention Centre, kde se vyhlášení koná. S napětím tedy sledujeme obrovskou vyhlašovací tabuli a čekáme, až uslyšíme "žitro". Napětí vrcholí. V hlavě mi buší, už téměř nejsem schopná vnímat. A najednou to vidím. Na tabuli naše "žitro" opravdu svítí a my se dozvídáme, že jsme ve finále kategorie dívčích sborů v té neuvěřitelné konkurenci stříbrní a ve finále folklorní kategorie zlatí. Mozek ještě nechápe, co jsme vlastně dokázali, ale po tvářích už nám stékají slzy. Běžíme přes celou halu obejmout sbormistra. Zmateně huláká něco o brýlích, tak mu je bereme z ruky, aby se přestal bránit. Všichni na to špatně vidíme, ale nespletli jsme se, je to ten náš sbormistr, ten, který nás dovedl až na nejvyšší "bednu" a za to mu patří náš velký dík. Mockrát děkujeme ještě paní Skopalové a paní Soukupové za jejich podporu a pak už opouštíme vyhlašovací halu….
Máme tedy první dvě kategorie za sebou. Doufáme, že se nám bude dařit i dál a doufáme, že nám budete po imaginárním telemostu posílat sílu. Zatím vám to jde moc dobře!
volné pokračování deníku (3):
Když se řekne Čína, každý si představí něco odlišného. Mnohým v mysli vyvstane představa něčeho nedefinovatelně exotického, někteří ucítí vůni vonných tyčinek, jiní zas chuť čínského čaje. Jelikož jsme se úspěšně přehoupli přes vrchol sinusoidy nervového napětí, přichází čas, abychom i té naší představě o Číně dali poněkud konkrétnější tvar.
Cesta za poznáním čínské kultury a tradic začala vlastně hned za branami naší olympijské vesničky. První jízda městskou hromadnou dopravou pro mě byla absolutně nezapomenutelná. Číňani jsou neobyčejně schopní řidiči, u nás, ba ani nikde jinde v zahraničí jsem až dosud nepoznala žádného držitele řidičské licence, jenž by vydržel celou hodinu a půl jet stylem "jízda přískokem" po zcela rovné silnici. Připisujeme tedy na konto zájezdu do Číny další nově získanou dovednost - naučili jsme se sborově drkotat zuby. Mírná křeč v pantech ale povolila, jakmile jsme dorazili na opačný konec města, daleko od panelového zamerikanizovaného downtownu, do historické a vzdělávací části města. Před buddhistickým klášterem ze 7. století nám totiž dolní čelist klesla velmi hluboko. Zvláštní vůně začouzeného dřeva a tajuplné výjevy na stěnách podtrhovaly mystickou duši celého chrámového komplexu. Oněmělí úžasem jsme pak zkoušeli své štěstí v hodu na posvátný buddhistický stánek uprostřed rybníčku - přesný střelec měl být odměněn splněním jednoho přání a tak jsme zkoušeli své štěstí nejdříve korunami, pak přišly na řadu těžší mince až nakonec moje česká dvacka našla svůj cíl. Co jsem si přála, nemůžu prozradit, ale jestli se to splní, uvidíme všichni.
Po zkušenostech s cestováním místními autobusy jsme neodolali a vyzkoušeli i další dopravní prostředky - cesta lodí už ale nebyla zdaleka tak veselá. Cestou na ostrov Gu lang Yu se postupně měnily obličeje některých přes všechny odstíny růžové až po křídově bílou barvu. Slunečné počasí nám naštěstí brzy vrátilo úsměvy na tváře a my vyrazili do ulic nakupovat suvenýry a dárečky. Mezi tradičními hůlkami a vějíři si někteří odvážlivci vezou domů také ženšenové kořeny či velmi podivně vypadající bonbony s příchutí mořských chaluh (zřejmě dárek pro obzvlášť oblíbenou osobu).
….
Ani jsme se nenadáli a už je tu další soutěžení. Poslední dny probíhaly ve znamení tvrdé práce a docvičování posledních drobností. Řekla bych, že je to čím dál těžší. Teď, když už víme, jak tvrdá je tu konkurence a obzvlášť, vezmeme -li v úvahu že soutěžíme v kategoriích bez rozdílu věku a pohlaví, tudíž se utkáme i s nejlepšími smíšenými a mužskými sbory světa… ta představa mě trochu děsí. Na druhou stranu se soutěží líp, když víme, že už domů nepřijedeme "s prázdnou", na tu druhou na nás leží mnohem větší tíha očekávaného dobrého výsledku, než před první soutěží, kdy jsme vůbec neměli představu, jak na tom jsme.
Na sinusoidě nervového napětí se opět blížíme k vrcholu a žaludeční šimrání nás pronásleduje celý den. Navíc soutěžíme ve dvou kategoriích v tentýž den, což je velmi vyčerpávající. Stojíme na pódiu a klepou se nám nohy. Nejsem si jistá, zda ze sebe vůbec nějaký tón vydám, mám ztažené úplně všechno a krk úplně nejvíc. Nakonec to ale zvládáme, Crucifixus Antonia Lottiho, Laudi alla Vergine Maria Giuseppe Verdiho a De Spiritu Sancto Petra Ebena se nese sálem s obrovskou vervou. Poslední Alleluia Romualda Twardovského dozpíváváme s maximálním nasazením a po odchodu z pódia okamžitě přepínáme na jinou notu. Žádné radování z kvalitního výkonu, máme před sebou ještě jednu soutěž a musíme se koncentrovat. Do druhé soutěže všichni dáváme poslední zbytky svých sil. Salve Otmara Máchy i Jaakobin pojat finského skladatele Pekky Kostiainena je skvělé, na řadu přichází perla celého soutěžního repertoáru. Jan Jirásek a jeho Te Deum laudamus. Asi nejnáročnější skladba, kterou ve svém reperoáru máme. Myslím, že jsme ji takhle ještě nikdy nezazpívali a myslím, že už ani nezazpíváme. Celou kategorii uzavíráme skladbou Gigue z cyklu Katonova mudrosloví opět od Petra Ebena. Je to neuvěřitelné, ale máme to za sebou.
…
Vůbec jsme nečekala, že mi při závěrečném vyhlašování výsledků bude od žaludku snad ještě hůř, než při samotné soutěži. Sama sebe usilovně přesvědčuji, že už s tím teď stejně nic nenadělám a že už nám žádné modlení k vyšším silám nepomůže, protože výsledky už má i náš sbormistr, sedící na pódiu, na papíře, přesto však držím v rukou všechny talismany, které mi kdy v životě přinesly štěstí a vešly se mi do kufru. Při vyhlašování 17. kategorie už při výsledcích kvalifikačního kola zoufale drtím ruku Gabče Š.vedle mě, stejně tak jako Gabča Lucce S. z druhé strany. Sbory jsou samozřejmě jmenovány od těch, které získaly nejméně bodů, takže hypnotizujeme světelnou tabuli, kde se zároveň názvy sborů objevují, aby s nápisem "Divčí sbor Jitro, Czech republic" ještě chvilku počkala. Pomalu se dostáváme přes hranici stříbrných medailí, na tabuli svítí jméno jednoho z filipínských sborů. Ještě ne, prosím, říkám si potichu. Další ze sborů má přes osmdesát bodů, což znamená, že máme zlato! A za chvilku je to opravdu nezvratné. "Divčí sbor sbor Jitro, Czech republic, 83,13 points," nese se sálem a nemůžu zadržet slzy, které se mi hrnou do očí. Nemůžu tomu absolutně uvěřit. Víc než půl roku každý z nás tvrdě pracoval, v krizových chvílích se sám sebe ptal, zda-li to vůbec má nějaký smysl a jestli to aspoň bude mít nějaký výsledek, v tom nejzasším koutku své duše tajně snil o tom, že se snad bude moct postavit na onu bednu úspěšných a když mu po tom všem konečně řeknou, že jsme se právě zařadili mezi absolutní špičku celého světa, nemůže to pochopit. První, co mi letí hlavou, jsou tóny Crucifixu, do kterého jsem se zamilovala hned od první zkoušky, kdy jsme ho začli cvičit. Následuje památná věta mojí mamky, která prohlásila, že se jí tahle skladba líbila z celého koncertu na Novém Hradci snad úplně nejvíc a že to s ní určitě vyhrajeme. Tenkrát jsem se tomu smála a teď nad tím brečím. Hned další kategorie je kategorie současné hudby. Telepaticky hromadně nabádáme světelnou tabuli, aby jméno našeho sboru nechala až na konec. Když jmenované sbory překročí hranici zlatého pásma, hulákáme na celou vyhlašovací halu. Nikdo z nás ani ve snu nedoufal, že bychom měli další zlatou. Když jednou sbormistr v autobuse žertovně nadhodil , že by to mohlo dopanout třeba i takhle, všichni jsme se jen ušklíbli, že to není možné. Vlastně se mi to pořád zdá nemožné. Tři zlaté medaile a jedna stříbrná, na to jsem se psychicky nepřipravovala. Opět se vrháme na sbormistra,a přestože je svět okolo velmi rozmazaný a zaostřit mi nejde, dost ho podezřívám, že to nebyly jen sboristky, komu tekly slzy proudem. Se sborem z Kroměříže ve vstupním tribunálu zpíváme českou hymnu, ale teď nám hlasivky opravdu vypovídají poslušnost všem. Snad se nám to alespoň pro tentokrát promine…
Přání, které jsem v duchu vyslovila tehdá u buddhistického klášera se nakonec, jakkoli neuvěřitelně to zní, přece jen splnilo.
Kateřina Kubínová
Poslat na e-mail
