Významné akce / Malý čínský buddha splnil hradeckému Jitru sen o zlatých medailích
Nacházíte se: Domovská stránka / Významné akce / Malý čínský buddha splnil hradeckému Jitru sen o zlatých medailích
Královéhradecký dětský sbor Jitro se vrátil ze zcela vyjímečné a nezapomenutelné cesty. Tentokrát bylo všechno jinak. Žádné obvyklé koncertní šňůry, žádné obvyklé publikum ba ani žádný obvyklý německý Schwarzbrot či francouzské bagety. Jen tichá koncentrace, střídaná se zkouškami většinou pod širým nebem nebo pod střechou rozložitého areálu olympijské vesničky, nervózní pohledy na porotu, která se do čínského Xiamenu sjela ze všech koutů světa a rýže na všechny možné i nemožné způsoby občas prokládaná čínskými nudlemi. Máme za sebou sedmnáct dní nabitých neopakovatelnými zážitky.
Nápad zúčastnit se sborových olympijských her v Číně se zrodil již v prosinci. S obrovskou vervou jsme se pustili do nastudování šestnácti skladeb, se kterými jsme soutěžili celkem ve čtyřech kategoriích, a s mírnými obavami na internetu sledovali, jak nám přibývá soupeřů. Více než půl roku příprav uteklo jako voda a najednou jsme z okýnek letadla sledovali mizící helsinské letiště, kde jsme přesedali a pokračovali přes Shanghai do Xiamenu. Hned od prvních kroků po asijském kontinentě nás Čína, tedy alespoň město Xiamen s více než milionem obyvatel, neustále překvapovala. Přátelští číňané na letišti, kteří nám ochotně předčítali výslovnost olympijské hymny v čínštině, skvělá průvodkyně Amy, jež ovládala angličtinu stejně dobře jako svůj rodný jazyk, perfektně vybavený autobus a výhled z něj na mrakodrapy xiamenského centra i na ušmudlané baráčky; to vše začalo postupně skládat naši mozaiku představ o této zemi. Dalším překvapením byla samotná olympijská vesnička. Moderně vybavené pokoje a klimatizované zkušebny, na které měl každý sbor půl hodiny denně nárok, zcela předčily veškerá naše očekávání.
Ještě než jsme však překročili bránu do vesničky, zpěv a přípravu ostatních již ubytovaných sborů, nešlo přeslechnout. Z každého koutu prostorného areálu se ozývaly nejrůznější druhy skladeb, mnohé z nich nám vyrážely dech a raději jsme se nesnažili zjišťovat, které z nich budou konkurovat našemu repertoáru. I my jsme tedy okamžitě začali s docvičováním a broušením posledních drobností, které nakonec rozhodovaly o našem umístění. Kvýtečným sborům, které jsme slyšeli po příjezdu, se druhý den po kvalifikačních kolech přidalo ještě spousty dalších. My jsme do kvalifikace nemuseli, protože nás výhra šesti zlatých pásem v mezinárodní soutěži Svátky písní Olomouc 2003 zařadila mezi sbory nasazené rovnou do finále. S každým dnem, kdy se blížila první soutěž, rostlo napětí a nervozita. Absolutně jsme netušili, kam se náš výkon mezi všechny ty špičkové sbory zařadí. Než jsme poprvé vyšli na soutěžní pódium, abychom změřili své schopnosti v kategorii dívčích sborů s ostatními, věkovým průměrem nás dost převyšujícími sbory, klepalo se nám snad úplně všechno. Pro tuto kategorii sbormistr Jiří Skopal vybral jakýsi průřez naším stálým repertoárem, zaznělo zde Ascendit deus Jacoba Galla, Kyrie eleison Henka Badingse, Hoj, hura, hoj od Otmara Máchy a Rytmus z pera Ivana Hrušovského. Hned následující den jsme souztěžili opět, tentokrát v kategorii Folklor a capella. Bez doprovodu nástrojů jsme zde zpívali Věneček Zdeňka Lukáše, Veniky Feodosije Rubcova, Ej, hoja, hoja opět od Otmara Máchy a úpravu Eugena Suchoně lidové písně Bodaj by vás čerti vzali. Nejvíc se nám ale klepaly nohy až na ceremoniálu, kde probíhalo vyhlášení výsledků. Následující den jsme vyzbrojeni všemi talismany, které se nám vešly do kufru, vyjeli do Seaside Convention Centre, kde se sešly tisíce zpěváků, aby se dozvěděly, jak porota ohodnotila jejich dlouhodobou tvrdou práci. Sbory se vyhlašovaly postupně od těch, které získaly nejméně bodů a tak jsme hypnotizovali světelnou tabuli, oznamující výsledky, aby nás ukázala co nejdéle. Čtení výsledků více než dvaceti sborů, které se utkaly v kvalifikaci, nám příšlo jako věčnost a čtení deseti, které nakonec skončily za námi, už jsme téměř nebyli schopni vnímat. V první kategorii dívčích sborů jsme tedy získali s počtem 77,5 bodů stříbro. Tím větší pro nás bylo překvapení, když jsme se nedlouho nato dozvěděli, že jsme ve folklorní kategorii zlatí s počtem 80,63 bodů a od absolutního vítěze nás dělily necelé tři body.
Následovalo pár dní volna, během kterých jsme si začali uvědomovat, že „s prázdnou“ už se domů nevrátíme. Konečně jsme měli chvilku klidu na objevování kořenů čínské kultury a tradic. Hned prvním místem naší pouti se stal buddhistický klášter ze sedmého století, který nás naprosto uchvátil.O uvolnění nervového vypětí se postaralo zdejší posvátné jezírko, ve kterém byl umístěn buddhův svatostánek. Průvodkyně nás upozornila, že kdo jakýmkoli způsobem vhodí minci dovnitř stánku, tomu buddha splní jedno přání. Okamžitě se strhla kovová přestřelka všech měn, které jsme měli v peněženkách, až jsme se konečně trefili. Všichni si přáli jen jedinou, zato velmi pošetilou věc – přivézt si domů ještě alespoň jedno zlato. Návštěva ostrova klavírů a bubnů, tradiční večeře v rozmanitých čínských restauracích a jízdy místní autobusovou hromadnou dopravou, což se mnohdy dalo srovnávat s velmi nebezpečným hazardem (jízda v protisměru je zde na denním pořádku), to všechno nás neustále překvapovalo a uchvacovalo a my alespoň na chvilku mohli zapomenout na tíhu zodpovědnosti, která na nás stále ležela. Začali jsme vnímat a užívat si atmosféru celého sborového klání. Na dvacet tisíc zpěváků ze všech obydlených kontinentů světa a všichni sem přijeli se stejným cílem, aby zahalili celý Xiamen do roucha neobvykle krásné a kvalitní hudby. Nikdo z nás nikdy nic podobného nezažil.Trávili jsme dny spolu s tisíci mladými lidmi, které jsme sice nikdy neviděli, ale nějakým nadpozemským kouzlem jsme cítili, že poslání, které nás všechny spojovalo, dokáže překonat všechnu společenskou ostýchavost, se kterou bychom se za normálních okolností určitě tak lehce nevyrovnali. A tak jsme chodili po vesničce a s úsměvem na rtech zdravili úplně cizí zpěváky a navazovali nová mezinárodní pouta a přátelství. Stejně jako přibývalo mailových adres v našich diářích, blížila se však i druhá část soutěže, ve které jsme bojovali ve zbývajících dvou kategoriích v jeden den. Nebylo zrovna nejlehčí se po první vrcholně odzpívané kategorii Musica Sacra, kde zazněly skladby takového kalibru jako osmihlasý Crucifixus Antonia Lottiho, který byl napsán pro smíšený sbor a tudíž pro dívčí obsazení téměř nezpívatelný svým hlasovým rozsahem, Laudi alla Vergine Maria od Giuseppe Verdiho, velmi impulsivní skladba De Spiritu Sancto Petra Ebena a nakonec Alleluia Romualda Twardowského, opět dostat do formy a navzdory emocionální únavě podat ještě jeden špičkový výkon. Snad to byla právě skladba Jana Jiráska Te Deum laudamus, kterou pro nás složil přímo pro tuto olympiádu a byla považována za nejnáročnější z celého našeho repertoáru, a za kterou jsme nakonec obrželi neuvěřitelné absolutní maximum bodového ohodnocení ( třikrát deset bodů z deseti možných),možná celá náročná kombinace skladeb dvacátého století jako Salve Otmara Máchy, Jaakobinu pojat finského skladatele Pekky Kostiainena či strhující závěrečné skladby Gigue opět od Petra Ebena, nejspíš všechno dohromady způsobilo, že pro nás byla druhá soutěž ještě mnohem větší výzvou, než ta první. Stálo nás to sice bezbřehou snahu a životní nasazení, ale ani druhému soutěžení jsme nezůstali nic dlužni. Na vyhlášení výsledků druhé části olympiády jsme se všichni v duchu pomodlili k čínskému buddhovi a pak sdíleli nejbližší fandění s druhým zástupcem České republiky - s dívčím sborem Střední pedagogické školy v Kroměříži. Společně jsme si zazpívali hymnu, která zněla halou na počest vítězství kroměřížského sboru v kategorii žeských sborů a společně jsme z plných hrdel skandovali heslo „Kdo neskáče není Čech“, když jsme se plni očekávání nakonec dozvěděli, že náš sbor v kategorii církevní hudby získal ve zlatém pásmu 83,13 bodů a v kategorii moderní hudby zažil asi největší úspěch a nejryzejší ztlaté pásmo, o kterém se nám nikomu ani nesnilo. Nejen číslo, které vyjadřuje počet bodů (85,25!), ale především výtečné sbory, které podle ortelu poroty zůstaly za námi, jako výtečný singapurský smíšený sbor Victoria s dirigentem Nelsonem Kweiem (82,13 bodů) , který letos zářil na mezinárodní soutěži Svátky písní Olomouc a svou základní kategorii na sborových hrách suverénně vyhrál,či úchvatný australský sbor Australian Voices v čele s démonickým Stephenem Leekem (83,63 bodů), který nás oslnil na zahajovacím ceremoniálu her, kde vystupoval, rovněž tak zůstal za námi i kroměřížský sbor, který získal 68,50 bodů a zařadil se tak do stříbrného pásma. Ačkoli se nám to i teď zdá neuvěřitelné, v té obrovské konkurenci se nakonec naše přání splnilo. Kdo ví, snad opravdu zásluhou malého čínského buddhy, snad také zásluhou naší práce a možná i zásluhou naší soudržnosti a síly kolektivu. V každém případě je jisté, že za tu dřinu jsme si zasloužili být sborem, který si ze IV. sborových her v čínském městě Xiamen jako jediný z celého světa odvezl tři zlaté a jednu stříbrnou medaili.
Kateřina Kubínová
Nápad zúčastnit se sborových olympijských her v Číně se zrodil již v prosinci. S obrovskou vervou jsme se pustili do nastudování šestnácti skladeb, se kterými jsme soutěžili celkem ve čtyřech kategoriích, a s mírnými obavami na internetu sledovali, jak nám přibývá soupeřů. Více než půl roku příprav uteklo jako voda a najednou jsme z okýnek letadla sledovali mizící helsinské letiště, kde jsme přesedali a pokračovali přes Shanghai do Xiamenu. Hned od prvních kroků po asijském kontinentě nás Čína, tedy alespoň město Xiamen s více než milionem obyvatel, neustále překvapovala. Přátelští číňané na letišti, kteří nám ochotně předčítali výslovnost olympijské hymny v čínštině, skvělá průvodkyně Amy, jež ovládala angličtinu stejně dobře jako svůj rodný jazyk, perfektně vybavený autobus a výhled z něj na mrakodrapy xiamenského centra i na ušmudlané baráčky; to vše začalo postupně skládat naši mozaiku představ o této zemi. Dalším překvapením byla samotná olympijská vesnička. Moderně vybavené pokoje a klimatizované zkušebny, na které měl každý sbor půl hodiny denně nárok, zcela předčily veškerá naše očekávání.
Ještě než jsme však překročili bránu do vesničky, zpěv a přípravu ostatních již ubytovaných sborů, nešlo přeslechnout. Z každého koutu prostorného areálu se ozývaly nejrůznější druhy skladeb, mnohé z nich nám vyrážely dech a raději jsme se nesnažili zjišťovat, které z nich budou konkurovat našemu repertoáru. I my jsme tedy okamžitě začali s docvičováním a broušením posledních drobností, které nakonec rozhodovaly o našem umístění. Kvýtečným sborům, které jsme slyšeli po příjezdu, se druhý den po kvalifikačních kolech přidalo ještě spousty dalších. My jsme do kvalifikace nemuseli, protože nás výhra šesti zlatých pásem v mezinárodní soutěži Svátky písní Olomouc 2003 zařadila mezi sbory nasazené rovnou do finále. S každým dnem, kdy se blížila první soutěž, rostlo napětí a nervozita. Absolutně jsme netušili, kam se náš výkon mezi všechny ty špičkové sbory zařadí. Než jsme poprvé vyšli na soutěžní pódium, abychom změřili své schopnosti v kategorii dívčích sborů s ostatními, věkovým průměrem nás dost převyšujícími sbory, klepalo se nám snad úplně všechno. Pro tuto kategorii sbormistr Jiří Skopal vybral jakýsi průřez naším stálým repertoárem, zaznělo zde Ascendit deus Jacoba Galla, Kyrie eleison Henka Badingse, Hoj, hura, hoj od Otmara Máchy a Rytmus z pera Ivana Hrušovského. Hned následující den jsme souztěžili opět, tentokrát v kategorii Folklor a capella. Bez doprovodu nástrojů jsme zde zpívali Věneček Zdeňka Lukáše, Veniky Feodosije Rubcova, Ej, hoja, hoja opět od Otmara Máchy a úpravu Eugena Suchoně lidové písně Bodaj by vás čerti vzali. Nejvíc se nám ale klepaly nohy až na ceremoniálu, kde probíhalo vyhlášení výsledků. Následující den jsme vyzbrojeni všemi talismany, které se nám vešly do kufru, vyjeli do Seaside Convention Centre, kde se sešly tisíce zpěváků, aby se dozvěděly, jak porota ohodnotila jejich dlouhodobou tvrdou práci. Sbory se vyhlašovaly postupně od těch, které získaly nejméně bodů a tak jsme hypnotizovali světelnou tabuli, oznamující výsledky, aby nás ukázala co nejdéle. Čtení výsledků více než dvaceti sborů, které se utkaly v kvalifikaci, nám příšlo jako věčnost a čtení deseti, které nakonec skončily za námi, už jsme téměř nebyli schopni vnímat. V první kategorii dívčích sborů jsme tedy získali s počtem 77,5 bodů stříbro. Tím větší pro nás bylo překvapení, když jsme se nedlouho nato dozvěděli, že jsme ve folklorní kategorii zlatí s počtem 80,63 bodů a od absolutního vítěze nás dělily necelé tři body.
Následovalo pár dní volna, během kterých jsme si začali uvědomovat, že „s prázdnou“ už se domů nevrátíme. Konečně jsme měli chvilku klidu na objevování kořenů čínské kultury a tradic. Hned prvním místem naší pouti se stal buddhistický klášter ze sedmého století, který nás naprosto uchvátil.O uvolnění nervového vypětí se postaralo zdejší posvátné jezírko, ve kterém byl umístěn buddhův svatostánek. Průvodkyně nás upozornila, že kdo jakýmkoli způsobem vhodí minci dovnitř stánku, tomu buddha splní jedno přání. Okamžitě se strhla kovová přestřelka všech měn, které jsme měli v peněženkách, až jsme se konečně trefili. Všichni si přáli jen jedinou, zato velmi pošetilou věc – přivézt si domů ještě alespoň jedno zlato. Návštěva ostrova klavírů a bubnů, tradiční večeře v rozmanitých čínských restauracích a jízdy místní autobusovou hromadnou dopravou, což se mnohdy dalo srovnávat s velmi nebezpečným hazardem (jízda v protisměru je zde na denním pořádku), to všechno nás neustále překvapovalo a uchvacovalo a my alespoň na chvilku mohli zapomenout na tíhu zodpovědnosti, která na nás stále ležela. Začali jsme vnímat a užívat si atmosféru celého sborového klání. Na dvacet tisíc zpěváků ze všech obydlených kontinentů světa a všichni sem přijeli se stejným cílem, aby zahalili celý Xiamen do roucha neobvykle krásné a kvalitní hudby. Nikdo z nás nikdy nic podobného nezažil.Trávili jsme dny spolu s tisíci mladými lidmi, které jsme sice nikdy neviděli, ale nějakým nadpozemským kouzlem jsme cítili, že poslání, které nás všechny spojovalo, dokáže překonat všechnu společenskou ostýchavost, se kterou bychom se za normálních okolností určitě tak lehce nevyrovnali. A tak jsme chodili po vesničce a s úsměvem na rtech zdravili úplně cizí zpěváky a navazovali nová mezinárodní pouta a přátelství. Stejně jako přibývalo mailových adres v našich diářích, blížila se však i druhá část soutěže, ve které jsme bojovali ve zbývajících dvou kategoriích v jeden den. Nebylo zrovna nejlehčí se po první vrcholně odzpívané kategorii Musica Sacra, kde zazněly skladby takového kalibru jako osmihlasý Crucifixus Antonia Lottiho, který byl napsán pro smíšený sbor a tudíž pro dívčí obsazení téměř nezpívatelný svým hlasovým rozsahem, Laudi alla Vergine Maria od Giuseppe Verdiho, velmi impulsivní skladba De Spiritu Sancto Petra Ebena a nakonec Alleluia Romualda Twardowského, opět dostat do formy a navzdory emocionální únavě podat ještě jeden špičkový výkon. Snad to byla právě skladba Jana Jiráska Te Deum laudamus, kterou pro nás složil přímo pro tuto olympiádu a byla považována za nejnáročnější z celého našeho repertoáru, a za kterou jsme nakonec obrželi neuvěřitelné absolutní maximum bodového ohodnocení ( třikrát deset bodů z deseti možných),možná celá náročná kombinace skladeb dvacátého století jako Salve Otmara Máchy, Jaakobinu pojat finského skladatele Pekky Kostiainena či strhující závěrečné skladby Gigue opět od Petra Ebena, nejspíš všechno dohromady způsobilo, že pro nás byla druhá soutěž ještě mnohem větší výzvou, než ta první. Stálo nás to sice bezbřehou snahu a životní nasazení, ale ani druhému soutěžení jsme nezůstali nic dlužni. Na vyhlášení výsledků druhé části olympiády jsme se všichni v duchu pomodlili k čínskému buddhovi a pak sdíleli nejbližší fandění s druhým zástupcem České republiky - s dívčím sborem Střední pedagogické školy v Kroměříži. Společně jsme si zazpívali hymnu, která zněla halou na počest vítězství kroměřížského sboru v kategorii žeských sborů a společně jsme z plných hrdel skandovali heslo „Kdo neskáče není Čech“, když jsme se plni očekávání nakonec dozvěděli, že náš sbor v kategorii církevní hudby získal ve zlatém pásmu 83,13 bodů a v kategorii moderní hudby zažil asi největší úspěch a nejryzejší ztlaté pásmo, o kterém se nám nikomu ani nesnilo. Nejen číslo, které vyjadřuje počet bodů (85,25!), ale především výtečné sbory, které podle ortelu poroty zůstaly za námi, jako výtečný singapurský smíšený sbor Victoria s dirigentem Nelsonem Kweiem (82,13 bodů) , který letos zářil na mezinárodní soutěži Svátky písní Olomouc a svou základní kategorii na sborových hrách suverénně vyhrál,či úchvatný australský sbor Australian Voices v čele s démonickým Stephenem Leekem (83,63 bodů), který nás oslnil na zahajovacím ceremoniálu her, kde vystupoval, rovněž tak zůstal za námi i kroměřížský sbor, který získal 68,50 bodů a zařadil se tak do stříbrného pásma. Ačkoli se nám to i teď zdá neuvěřitelné, v té obrovské konkurenci se nakonec naše přání splnilo. Kdo ví, snad opravdu zásluhou malého čínského buddhy, snad také zásluhou naší práce a možná i zásluhou naší soudržnosti a síly kolektivu. V každém případě je jisté, že za tu dřinu jsme si zasloužili být sborem, který si ze IV. sborových her v čínském městě Xiamen jako jediný z celého světa odvezl tři zlaté a jednu stříbrnou medaili.
Kateřina Kubínová
Poslat na e-mail
